Polednice
 
 

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

 

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

 

Mlč! Hle husar a kočárek —
hrej si! — tu máš kohouta!“ —
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

 

A zas do hrozného křiku —
„I bodejž tě sršeň sám — !
že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!

 

Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!“ —
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

 

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;

o berličce, hnáty křivé,
hlas — vichřice podoba!

 

„Dej sem dítě!“ — „Kriste Pane!
odpusť hříchy hříšnici!“
Divže smrt jí neovane,
ejhle tuť — Polednici!

 

Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

 

A vinouc je, zpět pohlíží —
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží
blíž — a již je v zápětí.

 

Již vztahuje po něm ruku —
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.

 

Tu slyš: jedna — druhá — třetí
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí —
táta vchází do dveří.

 

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě — zalknuté.